ú té

ízy

31. ledna 2009 v 16:31 | bittersweet
Nechtěla si holit nohy, tak, z principu. Aby se nemohlo nic stát.
Jenže pak si vzpomněla, že se opije, a oholila si je. Nikdy nevíš.

Nikdy nevíš. Ráno jela metrem celá polámaná a bolavá, cejtila jeho jazyk ve svým krku a chtělo se jí zvracet. V hlavě jí problikávaly jen útržky, který na sebe nenavazovaly a nešly jí poskládat dohromady.

Hey there Delilah
what's it like in New York City?
I'm a thousand miles away
but girl, tonight you look so pretty
yes you do
Times Square can't shine as bright as you
I swear it's true

"Se z toho poseru tyvole, chápeš?" sdělila telepaticky klukovi ve žlutý bundě, kterej ji celou dobu sjížděl pohledem.
"Tejkit ízy," odpověděl stejnou cestou s úsměvem a vystoupil.

To neměl dělat, protože se kvůli tomu zahlídla v okýnkovým odrazu, a obraz, kterej se jí naskytl, neodpovídal ani zdaleka tomu, na jakej koukala včera do zrcadla a připadala si jako queen of night.

"Jaký to bylo," protáhla se ospale, když dorazil ze sprchy a lehl si vedle ní.
"Parádní... Viděl sem se v zrcadle a vypadam, jak kdybych prošel ostnatym drátem."

Hey there Delilah
don't you worry about the distance
I'm right there if you get lonely

Se zaškubnutím odvrátila hlavu a bála se, jaký další střípky přijdou. Přistoupil novej kluk ve žlutý bundě, ale očima o ni ani nezavadil.

"Moh bys mi prosimtě udělat nějakýho megatonážního cucfleka?" smála se tequilově a musela to zopakovat třikrát, protože jí vůbec nerozuměl. "Já se zejtra uvidím s Markem a on asi furt nic nepochopil..."
Chtěl říct, že je šílená, ale nedala mu prostor.

"Děláš mi to schválně? Nějakým perverzním způsobem tě baví mě mučit?"
Pokrčila rameny. Tisíc mil nad věcí. Na jazyku měla "whatever" a nemohla přijít na vhodnej českej ekvivalent, a tak mlčela.
Ještě ho takhle rozčilenýho neviděla, čekala, že jí jednu vrazí, ale nakonec to neudělal, k překvapení svýmu i jejímu. Nikdy nevíš. Tejkit ízy.

Close your eyes
listen to my voice, it's my disguise
I'm by your side

oh it's what you do to me
oh it's what you do to me

"Máš dopito?"
"Už nééchci," hihňala se a přidržovala se stolu. Nohy měla z gumy, ale hlavně že si je oholila, svět byl barevnej a její mozek to dávno vzdal.

Delilah I can promise you
that by the time we get through
the world will never ever be the same
and you're to blame

"Na koho tu čekáš?"
"Na Marka," řekla, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, ačkoliv neznámej šéf v konverskách nemohl tušit, kdo je Marek.
Na Marka, neasi?
Na koho jinýho...
"A moh bych ti zatím koupit něco k pití?"
"Vlastně moh," kejvla, vrátila se v čase a oholila si nohy.
Nikdy nevíš.

You'll know it's all because of you
we can do whatever we want to
hey there Delilah here's to you
this one's for you

Nedoceněná

13. listopadu 2008 v 17:30 | bittersweet
věnováno mé smutně koukající jmenovkyni :) // the frames - fake //

Before It Starts Again

29. září 2008 v 17:23 | bittersweet
* * * * *

Stop Being Scared

14. srpna 2008 v 16:53 | mňága -if you want my love
Zaraženě se posadila na postel.
"Sou tam dva kartáčky na zuby. V koupelně."
Podrbal se za uchem a chvilku hledal ty správný slova. Už žádný lži. Slíbil to.
Slíbil si to.
"Já vím."
"A dál?" zeptala se opatrně.
"Jeden je Elišky."

/ do you want my love
let's play the game /

Uvědomění

10. srpna 2008 v 17:49 | bittersweet
"Víš, co sem měl na tobě nejvíc rád," řekl bez otazníku a bez zájmu o to, zda chce ona právě tohle vyslechnout.
Vyděsila ji samozřejmost, s jakou užil času minulého ve vedlejší větě.
A budeš mě milovat i zítra?
Napadlo ji, jestli právě dnešek je dnem Dé pro zápornou odpověď.

eternal sunshine of the moon and semaphore´s lights

23. března 2008 v 15:56 | mňága -měsíc
---
čas se zastavil a neexistoval. vznášela se mimo svoje tělo, a přesto naplno vnímala teplo dlaně, která ji hladila po nahých zádech (okamžik, kterej trvá tak dlouho, jak jen chcete).
"a až si někoho najdeš? nebo já? co bude pak?" slyšela trochu rozmazaně svůj vlastní hlas.
"mezi náma se přece nemusí nic změnit."
"aha," zvedla se a ztlumila radio. "jakože oficiálně budeš s nějakou... nějakou, a srdíčko si budeš chodit vylejvat do mý postele?"

nebrečet nad rozlitou mléčnou dráhou

26. října 2007 v 19:28 | bittersweet
/ goo goo dolls - iris /

ve frontě na štěstí

7. října 2007 v 14:49 | mňága -né, teď né
vzduch voněl kouřem, promarněný touhy se usazovaly u stropu a víno odhalovalo pravdy, který bolely. než stihla řasenka zreagovat s několika kapkama slaný vody za vzniku černýho fleku na polštáři, poprosila ho, aby ji objal, a on to udělal, na tom není nic zvláštního. vždycky dělal všechno, co chtěla, ale ona to neviděla. /řekni mi teď, proč ráda to kazíš, vždyť tenhleten svět mohl bejt náš/ a tak si leželi v náručí a na malou chvilku se zase všechno zdálo bejt olrajt. a tak dál.
- - -

stay or forever go

28. září 2007 v 15:18 | royksopp -only this moment
poznámka nad hvězdičkou
varování: větší zmatenost než obvykle v kombinaci s naprostou absencí velkejch písmenek a jmen poloviny hlavních postav. kdo to nezkousává, ať nekomentuje, to zase nezkousávám já. enjoy:)
*
pořád mi vtloukáš do hlavy, že seš takovej, jakej seš, a taky už takovej zůstaneš. na jednu stranu mě to někdy fakt točí, ale na druhou:
kdybys nebyl takovej, jakej seš, tak budeš někdo úplně jinej. a já tě chci takovýho, jakej seš. protože kdybys byl někdo úplně jinej, tak už to nebudeš ty. a já chci tebe.
- - -
"tady jsem já s palmou... já s palmou znovu... tady palma beze mě, to sou komentáře jak noha, co?"
usmíval se. koukal jí přes rameno, držel ji kolem pasu a jednou rukou šimral na bříšku.
"a tahle fotka by se mohla jmenovat co dokáže pushupka," zaculila se na jeho pochvalné mmmmm.
"a ten frajer za tebou?"
"no, to je patrik."
trochu zvážněl. najednou to do sebe zapadalo.
"patrik?"
- - -

čtverec z blbýho filmu

19. srpna 2007 v 14:41 | bittersweet
nikdy ti neřeknu, co si myslím, mohl bych uvidět strach ve tvých očích

ticho hrálo jeden ze svejch chytlavejch songů na přání, oni leželi a poslouchali. bylo jim dobře, vysíleně, odpočatě, nezvykle a přesto tak samozřejmě. je lepší bejt milenka než přítelkyně, ujistila se v duchu snad postý a dala mu pusu na levej spánek. projela jím téměř zapomenutá vlna něhy, přitiskl se k ní a hlavu jí položil na prsa. nemluvil, jen si tiše povzdychl. a ona se nezeptala "copak", jako by to udělal on. nemusela. odpověď si přečetla v jeho dotecích. zněla nějak takhle - proč to takový nemohlo bejt dřív... místo odpovědi na odpověď si taky tiše povzdychla.
"copak..." zašeptal. nikdy do ní neviděl tak, jako ona do něj.
ale nikdy to ničemu nebránilo. naopak. všechno je v pořádku.
víceméně.
"ptala se tě přítulka někdy... na mě?"

nic nekončí, nic nezačíná

4. července 2007 v 12:01 | bittersweet
Než jí to řekla, počkala, až dopije kafe a položí hrnek na stůl, aby scény s vyprsknutím zůstaly scénami pouze a jen filmovými, pak se nadechla, našpulila rty a dlouze vydechla.
"Včera byl u mě David."
Průběh příštích několika vteřin by se dal popsat následovně: obočí v půlce čela, výraz natolik šokovaný, že by ho slovo překvapený zdaleka nemohlo plně vystihnout, a pauza v rozhovoru vyplněná písní, jejíž slova přímo korespondují s danou situací.
Tak se na to nedívej, když nemáš silný nervy...
Na okamžik zalitovala, že se coffee scéně záměrně vyhnula, výtečně by dokreslovala atmosféru.

den smíření

8. května 2007 v 19:26 | bittersweet
Foukla do pampelišky.
[I don't think you ever understood that what I'm looking for are the answers...]

debatní sebevražda

22. února 2007 v 22:33 | slečna s oranžovou šálou
Koukala střídavě do lampičky a na něj - ale skrz něj. Poslouchala spíš na půl ucha, nevěděla, o čem mluví, jen vnímala jeho magicky uklidňující tón hlasu a měla chuť zavřít oči a rozplynout se na malinkatý částečky a prostě jen tak... nebejt. Bytí je složitá věc a ona neměla na složitý věci náladu. Chtěla se vznášet na vlnách toho hlasu a nic jinýho nevnímat. V jeho očích četla jak v otevřený knížce, kterou by nejradši zaklapla a sáhla po nějakej veselejší, v tej knížce se střídal strach a zmatek smíšenej s chtíčem a bolestí a dalšíma pocitama, který se tak těžko popisujou. Hledat slova pro pocit je zbytečný... Nemožný. Měla rozpraskaný koutky a klepaly se jí ruce. Čokoláda chutnala jinak, než jak si ji pamatovala, a šlehačka hořkla na jazyku. Pořád nevěděla, jak mu to má říct, pořád hledala ty správný slova, jenomže zbytečně, protože pro to, co měla na srdci, nic jako správný slova neexistuje. Chvilku bylo ticho.
"Teď sem asi zabil náš rozhovor..."
"Nezabil," zavrtěla hlavou. "Za to nemůžeš... To se zabilo samo."
A pak začali rozvíjet šílený sebevražedný teorie. Smála se, ale bylo jí do breku. Věděla, že teď už musí s pravdou ven, že už to nejde dál oddalovat. Hrála si s prstýnkem, kterej jí on pojmenoval, a snažila se překřičet tlukot svýho srdce. A když se mu tak koukala do očí a do hlavy a do duše, trochu vyděšeně si uvědomila, že to, co mu vypráví, není lež překřtěná na pracovní pravdu, kterou předhazovala všem a kterej už sama málem začínala věřit, ale opravdická pravda a nic než pravda. Dlouho byla odhodlaná raději si useknout ruku, než komukoliv přiznat, jak se věci doopravdy maj, a teď tu najednou seděla před ním (clean... the cleanest i´ve been) a čekala, kdy se z jejího nitra konečně odvalí kámen pravdy, ale nic se nedělo. Úleva nepřicházela a zřejmě se ani nechystá. Pak ji doprovodil domů a tam na ni spadnul meteorit. A měsíc v céčku se tomu smál.

pod širým sedmým nebem

1. února 2007 v 10:30 | bittersweet
Byla to přesně hodina a dvacet minut po tom, co po sobě koukali v metru.
Teď ležela nahá v jeho posteli, počítala fosforový hvězdičky na stropě a čekala, až se za ním zavřou dveře od koupelny. Jakmile uslyšela klapnutí a tlumený šumění sprchy, vystřelila z postele, v rychlosti se oblíkla a předtím, než odešla z bytu, nakoukla do ledničky a s rozzářenýma očima popadla svou nejoblíbenější bagetu. Pak za sebou zabouchla dveře zvenku, připravena definitivně zmizet z jeho života. Ve výtahu se s chutí zakousla do bagety a na tváři se jí rozlil euforickej úsměv. Zavřela oči a zkoušela si znovu vybavit ten jeho magicko-temnej pohled. Nejmagičtější nejtemnější pohled na celym světě a nebe posetý hvězdama, napsala si pak doma společně s dnešním datem na kousek papíru tlustym černym liháčem a spolu s obalem od bagety připíchla na nástěnku. Hned vedle nedělního obalu od Delissy a tři tejdny starý etikety od zelenýho nestea. Tahle hra ji bavila. Těšila se díky ní na každej novej tejden.

if you wanna understand my pain

22. ledna 2007 v 22:59 | bittersweet
Obtáhla oči tlustou černou linkou a přišla mu otevřít v krajkovym prádle. Nebe bylo červený. Očima ho pozvala dál a jeho pohledu lemovanýmu solí slepenejma řasama se vyhejbala.
"Nerozmyslel sis to?" zeptala se, než zavřela dveře.
Mlčky zavrtěl hlavou, pověsil kabát na věšák a třesoucíma rukama si začal knoflíček po knoflíčku rozepínat košili.
"Ukaž," přistoupila k němu, aby mu pomohla. Rozplakal se a ona dál dělala jakoby nic. Pak ho vzala za ruku a odvedla do ložnice. Počkala, až si lehne, a připoutala ho k posteli. Tak, jak to měl rád. Jenomže dneska to bylo jiný. A nebe přecházelo z červený barvy do temně rudý.

noci, kdy se nespí

14. ledna 2007 v 16:31 | bittersweet
Tu noc nemohla spát. Ležela na samém okraji postele tak, jakoby ležel vedle ní. Protože dneska tu měl ležet. V přehrávači cédéčko, který by hrálo, kdyby tu byl. Protože on tu dneska měl bejt s ní. Bylo jí smutno. Jenomže co měla dělat, když jí bylo smutno? Nemohla dělat nic. Mohla jen křečovitě zavřít oči a snažit se usnout... Ale nedělala to, protože věděla, že čím víc se bude snažit usnout, tím menší to bude mít účinek. Koukala do tmy pokoje a objímala polštář, jakoby to byl on. Protože on tu dneska měl bejt s ní. Pustili by si film a nedokoukali by ho, tak jako vždycky. Usnuli by v objetí a ona by mu ráno přinesla snídani do postele a on by jí řekl, jak ji miluje. A ona by otevřela okno dokořán a on by se roztomile zavrtával zpátky pod peřinu a naříkal, že je mu zima.
Usnula. Pláč unavuje.

Tu noc nemohl spát. Ležel na samém okraji postele, zády k ní. Poslouchal její pravidelné oddechy a cédéčko, který nesnášel. Zavrtěla se a jakoby si nahlas povzdychla. Otočil se k ní a pohladil ji po vlasech.
Rozkoukávala se. "Jé, ono se mi to nezdálo!"
"Nezdálo," usmál se a naklonil se k ní, aby ji mohl políbit.
Přitulili se k sobě a vychutnávali si ten skoro zapomenutej pocit vzájemný blízkosti. A vychutnávali si ho naplno, ne jako dřív. Tentokrát oba věděli, že je to naposled.
Usnuli. Nejen pláč unavuje.

zejtra to bude fajn

6. prosince 2006 v 0:11 | bittersweet
Bude to fajn. Jasný? Zejtra to prostě bude fajn. Počkáš na mě na zastávce a hned jak si mě všimneš, nahodíš ten svuj úsměv, takovej ten jakovždycky úsměv. Ten potěšenej, vždyť víš. ("Si s ní šťastnej?" "Někdy jo...") Pak zapředeš rozhovor nějakou lehce stupidní otázkou typu jak sem se vyspala nebo jaká byla cesta. A já se zasměju tomu, jak tě mam přečtenýho.

sen spadlej z nebe

1. prosince 2006 v 20:02 | bittersweet
Teď by se asi víc než kdy jindy hodilo začít slovy "kde se vzal, tu se vzal"... Fakt. Najednou tam stál. Teda spíš ležel. To je jedno, prostě jde o to, že tam najednou byl. Kluk s dlouhejma kudrnatejma vlasama. A oprašoval si ze svetru omítku.

"Ahoj," podrbal se na hlavě a zmateně se rozhlížel kolem.
A já naproti němu v křesle. V zelenym pyžamu a těžce konsternována. S pootevřenou pusou a obočím někde v polovině čela lapu po dechu, opatrně zvedam oči ke stropu, a co nevidim - díra. Pak se kouknu pořádně... A opravdu ji vidim!
"Nestalo se ti nic?" vyhrknu, stále ještě v šoku.
Zavrtí hlavou. "Jenom sem celej ňákej polámanej."

a pak

18. listopadu 2006 v 20:53 | bittersweet
a pak ses na mě dlouze podíval. a přitom víš, že to nemam ráda, když na mě takhle koukáš. vždycky se ti snažim zakrejt dlaněma oči, ale ty mě nenecháš, pevně mě chytneš, chvilku se rádoby pereme a pak mě políbíš... no, to se dneska asi tak úplně nehodí. vlastně se to asi nebude hodit už nikdy, co?
"zlobíš se?"

neni to tak hloupá otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát.
pokrčila sem rameny. "asi ani ne."
byla sem trochu zmatená a nevěděla sem, co mam dělat teď, jestli se rozloučit a odejít, nebo zůstat a... zůstat a co? vybrečet se ti na rameni? přece sme byli vždycky v první řadě kamarádi.
"ještě máš u mě nějaký cédéčka," vzpomněla sem si a tys překvapeně zvedl hlavu.
"počkej... já doufal, že..."
a nemoh ses vyžvejknout. to ti bylo podobný. ale já stejně věděla, co chceš říct a kam tahle debata povede.
"že co... že budeme kamarádi?"
přikývls a visels na mně očima. zase! a přitom víš, že to nemam ráda.

vědma

12. listopadu 2006 v 17:41 | bittersweet
"Jestli chceš, tak mě můžeš drbat na zádech," prohodila nevinně jen tak mimochodem, když už tam takhle vedle sebe leželi. Na chvilku zaváhal. Hlavní hrdinové to maj vždycky docela těžký, všímáte si? Čtenář zná většinou hlediska všech postav, ví, co kdo dělá, co si myslí, proč si to myslí a jak to myslí. Ale oni to neví. Neví ani, co dělaj... Neví to on a neví to ona. A když neví ani jeden, možná neni co vědět. Oni to prožívaj... A škrábání na zádech pomalu přecházelo v něžný hlazení, ruka se krůček po krůčku, dotek po doteku, stěhovala ze zad na šíji a na krk, z krku na tvář, z tváře zpátky na krk, prsty mapovaly klíční kosti, ramena a každičkej kousek těla oblečením nezakrytý (a těchto kousků těla stále přibývalo). Hlavní hrdinka vrněla jako koťátko a pod zavřenými víčky si tuhle chvíli, tenhle pocit, ukládala do paměti. A když už snaha o pasivitu z její strany přestala být reálná, otočila se k němu, s očima stále přivřenýma, snad se bála, že tohle všechno zmizí, když je otevře. (Ona se opravdu bála. Možná zbytečně. Možná ne...) Dotýkali se tvářemi a hledali svoje rty, ale zároveň jakoby se záměrně snažili je nenajít, hlazení mezitím nabývalo na intenzitě, jejich těla se propletly v jedno. Duše tentokrát nevzali na procházky, nechali je uvězněný každou na svym místě. Časy se mění.
 
 

Reklama