Prosinec 2006

každý den odvahu...

31. prosince 2006 v 23:39 | bittersweet |  mix
a nic už nikdy nebude takové jako loni...

negativní revers

30. prosince 2006 v 22:29 | bittersweet |  playing my game
ruku na srdce, je to hukot, když vám podaj ten papír a řeknou vám k tomu, že timhle podpisem stvrzujete, že berete zodpovědnost za případné zhoršení vašeho stavu nebo úmrtí. ve volnym překladu... když natáhneš brka, můžeš si za to sama. a v tu chvíli mi proběhlo hlavou... já přece ještě nechci umřít. a to se rozjede kolotoč pocitů a myšlenek na věci, který by vás normálně nenapadaly, a taky myšlenek na lidi a tak vůbec, že vaše hlava skoro nestíhá.

a pak vám řeknou, ať jim tam necháte číslo na mobil, že to sice normálně nedělaj, ale až budou mít výsledky testů a v případě, že tam najdou něco blbýho, tak vám cinknou.
a pak se nic neděje, už je vám vlastně v rámci možností fajn, a najednou telefon...

chtěla jsem tohle všechno napsat až ráno, ale když se tak převalujete v posteli, nejde vám usnout a všechno si to přehráváte v hlavě, zabliká tam najednou červený světýlko, u kterýho je napsáno...
pokud vůbec nějaký ráno bude.
jestli čekáte pointu, tak tady je: i když ty rána bejvaj tak strašně nejhorší, stejně si jich asi važte...
přesně jak jsem psala nedávno - život má vždycky nějaký překvápko v záloze.
tak jo... šťastnej novej rok

čivava story

29. prosince 2006 v 14:07 | bittersweet |  nočníky
k vaší velké smůle jsem historku o našem nočním konfliktu se strážci zákona spojeným se sledovačkou jak z filmu shledala natolik luxusní, že je jí na blog škoda. snad příště :)

WATCHING .. IT´ S MY LIFE

27. prosince 2006 v 22:40 | bittersweet |  playing my game
vždycky takhle ke konci roku mívam lehce schízoidní nálady, kdy nechutně vzpomínám a rekapituluju... nechci to sem psát. a nebudu :) stalo se toho moc, hodně hezkýho a hodně nehezkýho, někdy byl smích, někdy byl pláč, pár lidem jsem ublížila, pár lidí ublížilo mně. Začarovanej kruh žonglujících tenisáků, ze kterýho jsem si odnesla, že je lepší věřit jenom sama sobě a nečekat nic od druhejch. Že všechno krásný jednou končí a že na každym konci něco novýho začíná a taky že co bolí, to přebolí. Že některý naposled nebejvaj tak moc poslední, jak se na první pohled může zdát, a že vlastně vůbec nic nebejvá takový, jaký se může na první pohled zdát. Že neni nic nádhernějšího než probudit ze sna, kouknout se vedle sebe a zjistit, že to nebyl sen... Že život má vždycky nějaký překvapení v záloze, že vždycky je na co se těšit. A taky že je život na některý rozhodnutí moc krátkej. Že některý hranice sou zatraceně tenký a že hrozně záleží na úhlu, z jakýho se na věci koukáte. A že stejně jako je všechno zlý pro něco dobrý, tak je taky všechno dobrý pro něco zlý. A že je furt lepší litovat věcí, který uděláte, než těch, který neuděláte. Že pravda je to, čemu věříš... a že nechápu, jak jsem do dneška mohla žít bez northern lite :)
look in my eyes, open your mouth .... and tell me your lies
novej rok je príma příležitost k novejm začátkům .. taxe nad tim zkuste třeba trochu zamyslet, přátelé

má i pitbulteriér nárok na lásku?

25. prosince 2006 v 0:52 | bittersweet |  nočníky
uklizenej pokojík a zapálený svíčky. tym spí v rohu a občas po mně koukne. houpu se v křesle, posloucham mňágu... a je mi fajn. fakt je mi fajn. to je tak hezkej pocit, že se mi ani nechce jít spát...


wááá-noce

24. prosince 2006 v 22:30 | bittersweet |  playing my game
mam je ráda.

plán bé

23. prosince 2006 v 1:22 | bittersweet |  nočníky
TLAPA, slizkej dinosaurus narvanej v balonku posléze prasklym, malinovo-ostružinovej čaj dvakrát smích, mikádo, drnčivej fotbálek se zářivkou, Hubert, dvě stě tisíc let ve frontě... no prostě:

"musim se furt tlemit, protože je to wáááááááááááááááá!" <3

tenkost některejch hranic

22. prosince 2006 v 1:20 | bittersweet |  objevy ameriky
hodná nebo zlá? to je otázka do pranice.
záleží prostě jenom na tom, jak si ten úhloměr pohledu natočíte, no
spíš asi zlá... ale v podstatě hodná. jediný co vim určitě je, že dobrý neni ani jedno z toho

vycuclá

20. prosince 2006 v 20:49 | bittersweet |  playing my game
nejzabitější den na světě začíná nejzabitější nocí. znáte to... nemůžete usnout, nadáváte si, že ste nejeli domů, do mozku se vám vkrádá prapodivnej pocit, že ste někde, kde vůbec bejt nemáte. a potřebujete se toho zbavit, ale neni úniku, protože dole je zamčeno. vydáte se na procházku pokojovou tmou, koukáte z okna do oranžový noci a protějších oken. na paní, co peče cukroví, na kluka, kterej se ve dvě v noci převlíká v naivní představě, že ho nikdo nevidí. nikdo... to by přesně odpovídalo.
nikdy nic nebylo. žádná holka uvězněná v cizim bytě. od čtyř hypnotizovat telefon a popohánět hodiny, abyste už mohli vyrazit na první bus domů ke svej citronovej minerálce a obřímu hrnci horkýho kafe. a do vany... leč zřejmě vám to není souzeno. a tak místo toho hrajete oduševnělou krůťáckou hru a svým uším dopřáváte ranní porci kvalitní muziky s nepopsatelně hlubokým textem složeným ze dvou vět bez jakéhokoliv sexuálního motivu neustále dokola se opakujících, doufáte v půjčení alespoň na pohled normálních věcí na tělocvik, bohužel marně. a jakkoli se v hrozivém triku neurčité červenotmavorudovyblité barvy a obrovskorourových pornokraťasech cítíte oukej, jediný pohled do zrcadla vás utvrdí v tom, že rozhodně vypadáte všelijak, jenom né oukej. pak se nečinně válíte pod stěnou a pozorujete aktivní spoluhorolezce a sníte o chlebu se salámem, kterej vám věnovala kamarádka z gymnáziusu a kterej ste si zapomněli v šatně. po skončení této velice činorodé dvouhodinovky konečně nastal čas snídaně a zároveň palby stupidních dotazů způsobené nepřítomností batohu, sešitů, čehokoli. marně se snažíte vysvětlit, že taška je nanic a nosit ji do školy už je out, pak to s mávnutím ruky vzdáváte a věnujete se svému vytouženému horkému kelímku kafe. následující tři hodiny střídavě prokecáte a prospíte a při matice se vám zdá tak krásnej sen... a v následujících dvou hodinách laborek pokračujete v zajetých kolejích. na úřadě, kam musíte kvůli ujetýmu výpisu z trestního rejstříku, se zdržíte asi tři sta tisíc let a teprve ve čtyři odpoledne se blížíte k domovu s vidinou odpoledne stráveného nad seminární prací ze základů společenských věd, na kterou jste měli celé pololetí, ale nečekaně jste se na ni vrhli až jeden jediný den před odevzdávacím termínem. pak se dáte v rámci odreagování do psaní lehce ujetýho článku o nejzabitějších dnech co začínaj nejzabitější nocí a ten vám místo původně plánovaných několika málo minut zabere času mnohem více a čím více času strávíte nad jeho psaním, tím méně se vám chce vracet k rozepsané seminární práci. znáte to...

noci sou dlouhý

20. prosince 2006 v 7:16 | mňága a žďorp |  nočníky
ale roky letí

opakujeme k maturitce

18. prosince 2006 v 20:10 | bittersweet |  mix
věnováno bezkřídlovce, která se nemá z čeho učit :)

oklamáni zdáním

18. prosince 2006 v 16:50 | bittersweet |  prásk
všichni víme, jakej sem expert na tejdenní vztahy, ale odteď bych tomu možná měla začít říkat tejdenní xyz, protože nazývat tohle hip hap hop vztahem zdá se mi poněkud odvážné. někdy nemusí vadit, že se znáte pár dní, pokud ovšem máte pocit, že si rozumíte, jako byste se znali roky. asi nemusím podotýkat, že v tomhle případě jsem ten pocit fáákt neměla. zkusili jste si to někdy... hladit po ruce člověka, kterej je vám úplně ukradenej? no, tak to ani nezkoušejte. mně se to stalo poprvý... a myslim že naposled.
a přesto když se vžiju do kůže pozorovatele, muselo to vypadat jako romantická idylka. kluk a holka, co stojí v objetí na zastávce, chvilku si povídají, smějou se a usmívaj se a pak se políbí a zase si povídají, smějou se a usmívaj se... pseudoidylka. zdání prostě někdy klame. bejt váma, nenecham se zmást rádoby šťastnězamilovanejma párečkama. nezáviďte jim, protože mnohdy vlastně ani neni co, nikdy nevíte, co se skrejvá pod povrchem. a podle mě... se vždycky něco skrejvá pod povrchem. důkaz místo slibů? třeba inkriminovaný maturákový fotky nebo smsky? icq historie, sešit z matiky, žvejka na skříni nebo zapudrovanej fialovej flíček na krku? ale my sme řekli ne... když pseudoidylka, tak pro všechny. nevědomost je sladká... a pravda je to, čemu věříš. ale abych se vrátila k mýmu tejdennímu xyz, neřikam že mě to trošku nemrzí, dvanáctýho dvanáctý mohlo bejt geniální výročí, jenomže to je asi tak všechno. pokuste se tvářit nešťastně...

o plánech

17. prosince 2006 v 0:07 | bittersweet |  prásk
důležitý je mít plán. na chvilku pomineme, že plány sou na hovno, jo? tenhle plán je výjimečnej. je výjimečnej a proto potvrzuje pravidlo, chápete! takže znova: důležitý je mít plán. a ještě důležitější je mít plán, kterej vyjde. a my ho máme! a jestli jenom při plánování klesl level z pěti na mínus sto, chci tě vidět po realizaci, trochu se bojim, že to spěje skoro až k lehkýmu rozsvícení, což by ale zrovna kolem vánoc mohlo bejt celkem stylový. tak vsugerovávej, andrejko, vsugerovávej! :) a za rok a půl... <3

nafin

16. prosince 2006 v 18:23 | bittersweet |  skřítkové
žádnej euforickej ohňostroj, žádný bestie v břiše, žádný pravý ořechy. hmmmm.

prázdno

13. prosince 2006 v 22:09 | bittersweet |  skřítkové
prázdno, to je takovej divnej pocit podobnej hladu a asi s hladem trochu smíšenej. takovej pocit, kdy chcete něco říct, něco, prostě cokoliv, a takyže to řeknete, i když víte, že je to zbytečný. takovej pocit, kdy se vám po všech těch úletech chce zase na chvíli přistát... takovej pocit, že na životě je hezký a zároveň šílený to, že nikdy nevíte, co se stane v příští minutě. (hlavně žádný plány předem) a tyvole, ono se toho může stát t-o-l-i-k ... až máte někdy skoro pocit, jestli se vám to jenom nezdá. a možná že zdá...
(stačí nám ta krátká blízkost člověka, sme naučený nechtít víc)
trošku se bojim, trošku se těšim a chce se mi spát. tělo bez duše a duše bez těla... ale včera, když jsem nastupovala do tý tramvaje, ten chvilkovej ale obrovskej a náhlej příval štěstí vycházející odněkud z břicha, kterej to bral slalomem kolem všech vnitřností až do srdce a tam se rozprsknul jako barevnej ohňostroj eufóórie a pak mě nutil se celou cestu zasněně usmívat... nechápu, jak se ti to povedlo, a nebudu po tom pátrat, jenomže co dál... trošku se bojim a trošku se těšim a chce se mi spát... ale je mi tak debilně prázdno a nejde se toho zbavit
pro pár vět zboříš svět ...

dvanáctýho dvanáctý

12. prosince 2006 v 19:42 | bittersweet |  střípky
100

hořká pravda

12. prosince 2006 v 14:32 | bittersweet |  skřítkové
víš, mně je to jedno, protože ty mně nechybíš. tohle je začarovanej kruh, se kterym prostě nikdo nic neudělá. taky mi chybí lidi, kterejm nechybim já, a na hlavu se z toho nestavim... welcome to the reality, baby
chci víc, než mi můžeš vůbec kdy dát
chceš víc, než ti můžu vůbec kdy dát
a už mě nebaví říkat to co slyšet chceš

doleva!

11. prosince 2006 v 23:42 | bittersweet |  playing my game
"Jóóóó, já už to cháápu! Doleva znamená, že zatáčim furt doleva!!!"
Špáťa na to dneska konečně kápnul, smích :)

sice ta chůze do řady ("a jak tam jako máme dojít?" "chůzí!") vypadá naprosto uhozeně a každej muj krok na podpatcích je tragickej a fakt krutě to klouže a místo sukně budu mít na sobě saténový tepláky, protože švadlena neBUdevěDětcopOníchCi a naše předtančení bude zřejmě nominováno na propadák desetiletí... ale stejně, stejně stejně ty nácviky miluju!
a zejtra je úúterý... jaká je pravděpodobnost, že bude ve škole zase bomba?

co mi dáš k vánocům?

10. prosince 2006 v 19:13 | bittersweet |  prásk
dostaneš pusu, co víc si přát ? :D
pusu jako vánoční dárek sem teda este od nikoho nedostala :D
a nebudeš z toho mít radost ? :(
budu, ale nezůstane mi nic na památku :)
cucflééééééééééééééék :D
---
taky se těšíte na vánoce? smích