Listopad 2006

óda na depku

29. listopadu 2006 v 23:35 | bittersweet |  skřítkové
ó podzimní depka,
praskne mi z ní lebka,
pak mě klepne pepka.
ve věži mi nejspíš straší,
na čepici se tu práší
co bylo, bylo a není
a ani nebude, časy se mění
a nejen časy, mění se všechno
jenomže vám, vám je to jedno
šlo by to říct v jedný větě:
dyť nežijem v jupísvětě
nonic,
ráno večera moudřejší
on to čas časem vyřeší

a každý ráno

28. listopadu 2006 v 8:17 | bittersweet |  objevy ameriky
je hned o něco hezčí, když zabliká ta správná obálka 100

znovu nakouknout

28. listopadu 2006 v 0:38 | bittersweet |  nočníky
tak teď už vím, co bych bejvala viděla, kdyby mě tenkrát nechali nakouknout ..

a co bych viděla dneska, na to si třeba odpovim zase za rok :)

kuželosečkový finty

27. listopadu 2006 v 22:25 | bittersweet |  objevy ameriky
kde je mínus, tam je zrcadlo. a logicky kde neni zrcadlo, tam sou ohniska.
když sou vocásky kolem x, bude to y na druhou a když sou vocásky kolem y, bude to x na druhou.
pé je před x když je před x. a když je před y, tak bude logicky před y.
é rovná se vzdálenost é ef a é půl rovná se polovina vzdálenosti é ef.

a hlavně: nesmim dělit devíti!

najednou

26. listopadu 2006 v 21:53 | bittersweet |  objevy ameriky
je všechno nějaký jiný
trápení a kocovina, vůně tvýho žalu
den za dnem furt je to stejný
už nemůžu vystoupit oči mám otevřený do nebe skleněným pohledem -
so much to mention but you can´t find the words
cejtim to blízko já to vim ty vole já to nenávidim
slova nic nejsou a duše to vědí

maturákový sobotonedělí

26. listopadu 2006 v 12:23 | bittersweet |  nočníky
další smutnej i veselej večer stejně jako ten poslední, dokonce spíš asi ještě o něco smutnější a o něco veselejší. teď akorát přemejšlim, jestli se mi to vlastně celý jenom nezdálo...

"táákže, tohle je koty, a to je tomáš."
"áááá, ty si ten známej fotograf z KMAFu!"
ať je třicet pod nulou a táta naštvanej, to nevadí,
můžu mít sto průšvihů a bejt i nešťastnej, to nevadí-ííí
jen když sem teď šťastnej, že ty tu seš... mně vážně je krásně že se mnou deš, kam já chci.
áááááá, žiju si svůj discopříběh jéjejéé všechno se nám otevírá
náánanáá všechno je to správně načatý.
je mi krásně, že mi teď nic vůbec nevadí, nic nevadí,
můžu ztratit občanku a slítnout ze střechy, to nevadíí,
jen když jsem teď šťastnej, že ty tu seš,
mně vážně je krásně, že se mnou deš, kam já chci ááááá-áá
nojo. já vim že nám se nic neotvírá a už vůbec neni nic správně načatý,
ale na tom, že mi bylo vážně krásně, to nemění absolutně nic ..

houbička a její pomocnice

24. listopadu 2006 v 23:23 | bittersweet |  nočníky
"mně ten fotbálek prostě nejde! no... achjo... no! dyť sem tu úplně zbytečně."
"ale ine... potřeboval sem přece někoho, kdo mi bude zvedat ty paňáčky."

"zamávej do kamery!"
"cože? dyť je to reprák."

"jako ten had, co jel na kole a když mu došlo, že nemá nohy, tak spadnul."
"proč, moh rukama, ne?"
myslim že na to, jak lehce ujetě ten večer začal (setkání s dávnym ex, kterej jakmile mě spatřil, přešel pro jistotu na druhou stranu, což potěší, jestli mi rozumíte :D), se ve finále rozhodně vyvedl nad očekávání... dokonce i po kotyho odchodu, s některejma lidma mi prostě ani to křenění nevadí, smích <3

don´t say a hop

23. listopadu 2006 v 23:24 | bittersweet |  playing my game
you'll never know if you don't go
you'll never shine if you don't glow

dneska je čtvrtek. už budu... já ne.
dvacátého třetího listopadu. první den zbytku vašeho života. svátek má klement.

a když napíšu
ještě se mi tam nikdy takhle nechtělo,
tak to vyzní, že se mi tam hrozně chtělo, jenomže to to vyzní blbě, protože ono doopravdy nechtělo. potkat cestou kohokoliv známýho, koho mam ráda, neváham ani dvě vteřiny a prostě se trham. vůbec nevim co to bylo za ujetou předtuchu, nicméně sem ráda, že nevyšla + sem ráda, že sem šla.

zajímalo by mě, jaxe menuje. třeba je to klement :)

žirafí

22. listopadu 2006 v 21:50 bittersweeting
moje! sakra, v tom se bude spát... <3

h.p.m.b.t.j.c.z.

22. listopadu 2006 v 21:46 | bittersweet |  skřítkové
chtěla bych

narovnat páteř
poškrábat záda
pofoukat srdce

přepnout kotyho do mooodu tučňák

a pusu na obočí...
chtít můžu, vím. díky.

tenisáková

20. listopadu 2006 v 18:01 | bittersweet |  prásk
dala bych si jednu tenisákovou, prosím... 100

a pak

18. listopadu 2006 v 20:53 | bittersweet |  ú té
a pak ses na mě dlouze podíval. a přitom víš, že to nemam ráda, když na mě takhle koukáš. vždycky se ti snažim zakrejt dlaněma oči, ale ty mě nenecháš, pevně mě chytneš, chvilku se rádoby pereme a pak mě políbíš... no, to se dneska asi tak úplně nehodí. vlastně se to asi nebude hodit už nikdy, co?
"zlobíš se?"

neni to tak hloupá otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát.
pokrčila sem rameny. "asi ani ne."
byla sem trochu zmatená a nevěděla sem, co mam dělat teď, jestli se rozloučit a odejít, nebo zůstat a... zůstat a co? vybrečet se ti na rameni? přece sme byli vždycky v první řadě kamarádi.
"ještě máš u mě nějaký cédéčka," vzpomněla sem si a tys překvapeně zvedl hlavu.
"počkej... já doufal, že..."
a nemoh ses vyžvejknout. to ti bylo podobný. ale já stejně věděla, co chceš říct a kam tahle debata povede.
"že co... že budeme kamarádi?"
přikývls a visels na mně očima. zase! a přitom víš, že to nemam ráda.

she came to me,

17. listopadu 2006 v 13:04 | bittersweet |  playing my game
kiSsed me on my FoReheaD aNd said: i´m So sorry SWeetheart that i´ve Been so LoNG awaY.
moje MúZA´s back 100


















tímto článkem bych především chtěla poděkovat mým inspirátorům, jimiž jsou, jmenovitě:
ó miss bezkřídlá, neboť díky ní (a ona díky negativistovi Polinovi, kterému tedy tímto také děkuji, ačkoliv si to nejspíš nikdy nepřečte) jsem objevila svůj talent ve skládání Ód .. smích
a - prosím velký potlesk - ChiQuitka! protože tahle ulítlá patnáctiletá bestietak geniální fotící nápady, že vás to prostě posadí na zadek. jenom díky ní a jejím legopaňáčkům a legomedvědům a spol. sem objevila svuj kufřík plnej dětskejch pokladů, nad kterym sem včera strávila s foťákem celý odpoledne - a asi zdaleka né poslední. myslim že ti taky složim ódu, kočko :)


Fantazie Bujná

15. listopadu 2006 v 21:22 | bittersweet |  prásk
a já si stejně myslim, že si hraje na její príma kámošku a s nim si to pak rozdala v autě

bíločervený

15. listopadu 2006 v 20:19 koutek pro slávisty
známe se už celý století, roky snů, pak roky prokletí, vítězství i nesplněných přání,
jistota že nikdy nejsme sami ...
na nebi hvězda vychází, jdeme dál a nic nás nesrazí
všechno to, v co sme kdy věřili, stane se a to už za chvíli-iii-iiiii

vlastně tak ňák omylem sem se tu k týhle hymně dneska dostala, ale úplně mě dostala,
nebudu zastírat, že lehce magořim, ale jako pseudofanynka-začátečnice si to myslím dovolit mohu, poslouchat to cca celý odpoledne v kuse. když on je ten text tak dojemnej a působivej a chytlavej, stejně jako celý to jejich fanouškovství. jak to všichni prožívaj, víte, to je tak roztomilý :)
a nejvíc když se pak mlátí se sparťanama, smích

little strings are never mute ..

14. listopadu 2006 v 12:11 | bittersweet |  skřítkové
zachumlaná pod dekou kalim malinovej čaj, kterej po malinách překvapivě vůbec nechutná, ruce zahřejvam o horkej sněhulákovej hrneček a snažim se nějak zbavit náhlý představy každym okamžikem očekávaný exploze mý hlavy. nebaví mě to... a tak jenom zavíram oči a nechávam si matějem šeptat do ouška o malejch strunách, který nikdy neztichnou... can you imagine ?
all the matter and energy can be visualized as infinitely thin strings
vibrating in ten-dimensional space
there is an infinite number of possible vibrations
our bodies can be perceived as chords created by billions of tiny strings
the subatomic particles are notes and laws of physics are just harmonies produced by superstrings
four-dimensional world expanded
with a big bang into our known universe
but the bang was a whisper compared
to the moment
when the six-dimensional world
collapsed into a space smaller than an atom
the whole universe is a symphony
can you imagine

mary lou

13. listopadu 2006 v 21:17 | bittersweet |  playing my game
miluju desájdóu i to ujetý točení i to druhý ujetý točení a začínam se na ten maturák nehorázně těšit :)
a když při tom klácení hodíme držku, taxe svět taky nezboří, stejně to bude náš večer! <3
100 mary lou 100 mary lou 100 i can´t go on living without you 100 mary lou 100 mary lou 100

vědma

12. listopadu 2006 v 17:41 | bittersweet |  ú té
"Jestli chceš, tak mě můžeš drbat na zádech," prohodila nevinně jen tak mimochodem, když už tam takhle vedle sebe leželi. Na chvilku zaváhal. Hlavní hrdinové to maj vždycky docela těžký, všímáte si? Čtenář zná většinou hlediska všech postav, ví, co kdo dělá, co si myslí, proč si to myslí a jak to myslí. Ale oni to neví. Neví ani, co dělaj... Neví to on a neví to ona. A když neví ani jeden, možná neni co vědět. Oni to prožívaj... A škrábání na zádech pomalu přecházelo v něžný hlazení, ruka se krůček po krůčku, dotek po doteku, stěhovala ze zad na šíji a na krk, z krku na tvář, z tváře zpátky na krk, prsty mapovaly klíční kosti, ramena a každičkej kousek těla oblečením nezakrytý (a těchto kousků těla stále přibývalo). Hlavní hrdinka vrněla jako koťátko a pod zavřenými víčky si tuhle chvíli, tenhle pocit, ukládala do paměti. A když už snaha o pasivitu z její strany přestala být reálná, otočila se k němu, s očima stále přivřenýma, snad se bála, že tohle všechno zmizí, když je otevře. (Ona se opravdu bála. Možná zbytečně. Možná ne...) Dotýkali se tvářemi a hledali svoje rty, ale zároveň jakoby se záměrně snažili je nenajít, hlazení mezitím nabývalo na intenzitě, jejich těla se propletly v jedno. Duše tentokrát nevzali na procházky, nechali je uvězněný každou na svym místě. Časy se mění.

lidi přicházej a odcházej II.

12. listopadu 2006 v 10:57 | bittersweet |  skřítkové
vstupujou do vašeho života a pak z něj zase mizí ... a já se toho bojim, ale dělejte si co uznáte za vhodný.
nikoho se už prosit nebudu. jestli chcete odejít ... tak táhněte